G.Richter

Jak jsem šla na Richtera

Celé prázdniny jsem vytahovala paty po Evropě i mimo ni, a tak jsem si nevšimla, že ani Gerhard Richter nesedí v Kolíně (nad Rýnem) na zadku a vytáhl paty do Prahy, kde osobně pomáhal instalovat výstavu svých děl. Na to, že mu je přes osmdesát, vypadá dost atraktivně. Navíc je podle Kunstkompassu 2014 nejvýznamnějším malířem současnosti. Nejen v Německu, ale celkově.

Nevšimla jsem si já, všimla si ségra a hned to bystře využila. Už před nějakou dobou jsem vyhlásila, že k narozeninám nechci jiné dárky než ty, které se dají sníst, vypít či oblaží mé tělo (stačí masáž) nebo duši. Darovala mi tedy Richtera. Pozvala mě na jeho výstavu, kterou doprovázela svým zasvěceným slovem.

G. Richter se zvláštně pohybuje na protipólech zobrazování. Baví ho hyperrealismus i abstrakce. Zvláštní. Asi se nechce nechat chytit a strčit do jedné škatulky. Z výstavy bylo čitelné, co ho ovlivnilo umělecky i lidsky. Pollock, historické události, které zblízka zažil, cestování a focení. Jeho otec byl členem NSDAP, malý Gerhard vstoupil do Hitlerjungend. Nezní to hezky, že? Jako když u nás byli (někteří, mnozí) otcové rodin v KSČ a děti (skoro všechny) v Pionýru. Totalitu na konci opačného spektra poznal také, neboť žil v NDR. Do NSR emigroval v Berlíně metrem.  

Pokud zobrazuje, tak opravdu fotorealisticky. Vybírá si obyčejné předměty nebo milované ženy: Emu, jeho dceru Betty... Pokud předává (intenzívní) pocity, ponoří se do abstrakce.

Prachy nejsou argument kvality, ale neodpustím si dvě čísla, která na mě vyskočila při shromažďování informací o tomhle chlapíkovi. Letos v Londýně se dražil jeho Ledovec a dosáhl ceny 22,4 eur a tím i "titul" nejdražší krajinka světa. A pozor, u nás, nemyslím u nás doma, ale v Lidicích, se nachází Strýček Rudi za 8 mega v eurech.

Něco k Rudimu:

G. Richter tento obraz obci Lidice daroval. Chlapíka v uniformě wehrmachtu! Však to také dlouho přežvykovali. Nemohli to skousnout. Jak takový dar interpretovat? Richter ho maloval v 60. letech, tedy v období sypání si na hlavu popele a řešení traumat z II. Světové války. Možná chtěl strýčka ukázat jako normálního chlapa, který neměl jinou volbu než bojovat, i když by se 100x raději staral o rodinu a chodil do práce. Nedávno jsem na své cestě po bulharských horách potkala Johannese, mladého Němce, vzdělaného, milého. Povídali jsme si i na tohle téma. Trauma pokračuje i do mladých generací jako dědičný hřích. Nepěstují si hrdost na to, že jsou Němci. Nahrazují ji lokálním patriotismem. Snaží se hřích očistit pomáháním uprchlíkům.

Zpátky k Rudimu. G.Richter o něm říká:

" Viděl jsem ho jenom zřídka, ale velmi mi imponoval. Tehdy (zřejmě v době pořízení fotografie, kterou později využil pro svou malbu) mi bylo zhruba 10 let. Měl slušivou uniformu, byl velmi milý, vtipkoval a velice dobře vypadal. Ještě si vzpomínám, jak pošťák přinesl telegram s touto zprávou - váš syn padl. Obě ženy, tedy moje babička a moje matka, vykřikly, přečetly si ten text podrobněji a ještě víc naříkaly."

Abstraktní obrazy Richter vytváří zvláštní technikou nanášení barev na plátna. Balancuje mezi náhodou a jasnozřivou představou, jak má finální výtvor vypadat, co a v jaké intenzitě předat. Je v tom zřejmý obdiv k Pollockovi, přestože Richter není až takový magor. Nepohoršujte se, nemyslím to zle.

Moje fotky zprostředkují dojem z výstavy jen v náznaku, to je jasné. Opatřila jsem je popisky. Mezi obrazy jsem vsunula relevantní texty, kterými byly na výstavě doprovázeny.

V Anežském klášteře

Téma holokaustu je zraňující a těžko uchopitelné. Richter se o to pokusil, což bylo k vidění na čtyřech rozměrných plátnech plných smutku, geniálně umístěných v Anežském klášteře. Původně toto dílo pojednal podle fotografií, které pořídili samotní vězni v Březince, ale v průběhu tvorby změnil názor a dojmy ztvárnil úplně jinak. Původní malby převálcoval abstraktním procesem. Nesděluje tedy pomocí ilustrace, ale prostřednictvím silných emocí, které abstraktní malba bezesporu vyvolává. Na plátnech dominují odstíny nebarev černé a šedé, doplněné o červenou (krev, smrt) a zelenou (život), které je pomálu, ale je a kdyby se proměnila v trávu, tak určitě vyroste a zakryje krev i ten smutek.